Básníkovo prozření

23. května 2015 v 11:03 | Marika Tepeš |  Vlastní tvorba
Básníkovo prozření


Jednou z večera, po návštěvě místní nálevny, sednu si na lavičku v parku. Je přenádherný večer. Trochu zima, ale to by se v lednu dalo očekávat. Do svého bytu nespěchám. Je ošklivý, plesnivý a je v něm zima snad ještě větší, než kraluje tady venku. S úsměvem se rozhlížím po zasněženém parku a těším se pohledem na postříbřené stromy. Příroda dokáže vykouzlit takovou dokonalost. Hned mám z té nádhery chuť psát básně... Ne, nesmím. Co jsem si slíbil? Já totiž už nechci být básník. K čemu jsou básně, když je nikdo nečte? K čemu jsou, když se z nich nikdo netěší? Pár řádků, které napíšu do místních novin se do toho nepočítají. Tak akorát mi to vystačí na jídlo a ten proplesnivělý byt. Občas, když se mi podaří prodat i nějakou skicu, mohu si zajít do hospody na nějaké to povyražení. Avšak, nikdo si mě tam nevšímá. Přijdu sám, koukám na ostatní, jak se čile baví...a sám také potom odejdu. Smutný a osamělý je život básníkův. Ah, Matičko noci, co si mám počít? Vzala jsi mi moji milou...byla tak něžná, křehká, svěží a mladá. Byla má můza. Proč jsi mi ji vzala? Ah Noci...vím, mám být věrný pouze tobě. Ale...nikdo mé básně o tobě neocení. Nikdo v téhle zkažené době nechápe, jak jsi krásná a čistá. Pohlédnu na nebe, chvíli pozoruji hvězdný třpyt a krátce si povzdechnu.
"Matko má, matko všech básníků a ztracených duší... Kéž bys tu byla se mnou a dovedla mi nějak pomoci. Pomoc mi, matičko."
V tom se přede mnou jako sen zjeví dáma, celá je v černém oděná. Její pleť svítí jako hvězdy a z očí ji vychází třpyt luny.
"Sním či bdím, matičko noci, jsi to opravdu ty?"
Postava kývne a napřáhne ke mně své bělostné paže. "Jsem to já, můj synu," promluví. Její hlas zní jako šumění listí ve větru. "Žádal jsi mě o pomoc?"
"Ano, matko má. Bohyně všech básníků. Trápí mě neuznání básní, ve kterých tě opěvuji. Trápí mě chudoba a hlad, matko má," vydechnu téměř neslyšně a pomalu k ní natáhnu ruce.
"Můj synu, ráda ti pomohu. Pojď se mnou. Tam odkud přicházím, tě čeká sláva, blahobyt a nekonečná radost."
Blahobyt a nekonečná radost? Vstanu z lavičky a zadívám se na matičku. "Jdu s tebou, matko má."

Chytila mě za ruce, její dotyk studil, ale nevšímal jsem si toho. V tu chvíli jsem stanul v jarní zahradě. Po matičce nebylo ani památky. Rozhlížel jsem se, obdivoval krásu květin... Když v tom jsem uslyšel víc lidí naráz volat: "My chceme básníka, my chceme básníka!"
Básníka? To jsem přeci já! Zaradoval jsem se a vydal se oným směrem. Dorazil jsem k velkému altánu, uprostřed stál řečnický pult. Jakmile mě lidé uvnitř altánu spatřili, propukl všeobecný jásot a potlesk. Uvědomil jsem si, že tleskají mně. Mně! Jako opilý jsem ztěžka vystoupal k řečnickému pultu. Bylo jasné, co chtějí slyšet. Mé básně.
***
Dny v této podivné zahradě utíkaly nepřirozeně rychle. A zásoba mojích básní také. S takovou nebudu moci publiku nic recitovat! Za mé básně mě milovali. Muži, ženy... Přinášeli mi jídlo a pití. Všechno, co mi na očích viděli, mi poskytli. A teď mi došly básně. Psal jsem o špíně a hnusu kolem sebe. O hladu a útrapách, které jsem musel přežít. O noci, která mi poskytovala útěchu. A teď? O čem mám psát teď? Chodil jsem po zahradě a přemýšlel. Došel jsem do jednoho koutu, kde jsem ještě nebyl. Vedla z něj malá branka ven. Rozhodl jsem se, že se podívám, co je za ní.

Byl tam hřbitov. Velký hřbitov plný křížů, starobylých náhrobků a mohyl. Na tomto místě bych nějakou inspiraci načerpat mohl. Začal jsem se zvolna procházet a četl jsem jména a data na náhrobcích. Jeden hrob však upoutal moji pozornost. Bylo na něm mé jméno! I datum narození sedělo. A datum úmrtí bylo před dvěma měsíci.
"To je omyl! Vždyť já žiji!" křikl jsem do posvátného ticha hřbitova.
Někdo mi sáhl na rameno a já se s leknutím otočil. Stála za mnou matička noc.
"Jakýpak omyl?" divila se a prsty mě pohladila po tváři.
"Já žiji a tamhle je mé jméno," bránil jsem se a otočil se k náhrobku. Jméno nezmizelo, pořád tam bylo. Zlatými písmeny vyryté do černé desky mramoru.
"Vždyť jsi umřel, básníku," pravila matička noc a objala mě kolem pasu. "Tu noc, co jsi se mnou odešel. Našli tě ráno umrzlého na lavičce v parku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama