Do lesa bez návratu - první část

31. července 2015 v 19:25 | Marika Tepeš |  Vlastní tvorba
Zdravím všechny. Dolehla na mě cuketová sezóna. Jelikož nám na zahrádce čile roste, každé jídlo je z cukety (bramboráky, grilovaná cuketa, bábovka, buchta, perníková buchta, muffiny). Ale proč to říkám-jsem z toho jídla tak rozladěná, že se mi ta povídka pořád nějak nepozdává. Navíc chudák moje bera-readerka musela číst tu strašlivou první verzi. Zároveň jí tedy děkuji za beta-read.
Povídku speciálně věnuji Mláděti. Hodně jsem se u ní natrápila, tak si na tobě při první příležitosti vyliji svou zlost. Těš se! (Jachachá). Zároveň se ale lze těšit na další část (a třeba i víc, pokud Merlin dá)(a pokud mi nedá, jeho chyba)
Do lesa bez návratu - první část


"Tam nemůžeš jít," řekl mi s vážnou tváří Vracslavus, můj dlouholetý učitel, poradce a, troufám si říct, dokonce přítel. Vždy jsem si ho vážil, stejně jako většina kouzličů a kouzliček. Nechal jsem si od něj poradit v každém případě a souhlasil jsem s ním. Tedy, až do teď.
"Já tam musím. Pořád mě volá, je to můj osud."
"Danieli," můj učitel dlouze vzdychl a položil mi ruku na rameno, "vychovával jsem tě, abys měl vždy svůj názor. Abys byl čestný a silný. A hlavně, abys nevěřil všemu, co vidíš. Žijeme v nestálé době plné kouzel a iluzí. Někdo tě jistě chce vylákat do pasti. A nemyslím si, že tvé schopnosti jsou takové, aby ses vrátil živý."
Otevřel jsem párkrát naprázdno pusu. Já, nejschopnější žák, já, který ovládám něco, co ostatní ne, já nemám schopnosti! Naštval jsem se na svého učitele jako nikdy předtím.
"S tím nesouhlasím. Půjdu tam, ať řekneš cokoliv. Nezabrání mi v tom ani tvůj zákaz."
"Tvrdohlavý jsi odmalička. Nechci ale přijít o svého nejlepšího žáka."
"Tak přece jenom jsem nejlepší? Říkal jsi, že nemám schopnosti."
"Ne, já říkal, že je nemáš takové. Velice pochybuji, že se někdy najde někdo, kdo je má. Nikdo zatím nedokáže porazit Černého mága. A proč by to vlastně bylo třeba? Černý mág není původcem onoho zla a ty to moc dobře víš."
"Vím. Ale má vědomosti, které jsou potřeba na zničení Bílého čaroděje. Někdo s tím musí něco dělat. Nechce nám pomoci, tak někdo od něj ty schopnosti musí získat. A proč bych to nemohl být zrovna já? V tom snu jsem viděl..."
"V tom snu, v tom snu...už je to tu zase. Třeba ti ho posílá sám Černý. To tě nenapadlo?"
"Napadlo. I kdyby to byl on, tak to znamená, že chce, abych přišel. Takže to dokážu. Odcházím zítra." Setřásl jsem jeho ruku z ramene a odešel jsem.

***

"Danieli, nechceš si to ještě rozmyslet?"
"Ne. Sbohem, Vracslavusi, snad se ještě někdy shledáme."
S těmihle slovy jsem odcválal na koni a už nikdy se nevrátil. Někdy mě to mrzí. Mám dojem, že jsem se nenaučil vše, že mi chtěl Vracslavus povědět něco víc. A připadal jsem si u něj doma. Nikde jinde jsem si jako doma nikdy nepřipadal.

K Černému lesu to bylo daleko. Byl uprostřed a já jsem bydlel na Podzim téměř u samého kraje našeho světa. Cesta tam však nebyla zajímavá. Sdílel jsem ji se svým věrným koněm Větrem. Navíc byla lehká, krásná a žádné nebezpečí na mě nečíhalo. První na mě lstivě vykouklo, až když jsem se chtěl dostat do Černého lesa, kde v Černé věži bydlel Černý mág (jak originální). O Černém lese jsem jednou četl v knize. Měl to být les pozbývající barev plný nebezpečenstva. Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit. Po cestě jsem se ptal na Černý les, ale nikdo o něm nechtěl mluvit. Nikdo tam nebyl a pomalu o něm nikdo ani neslyšel. Jako kdyby žádný les nikdy neexistoval. Což bylo zvláštní a poněkud strašidelné. Je to přeci les, o tom by člověk měl něco vědět, zvlášť, když je tak blízko.

Kolem lesa bylo takové divné území. Já jsem ho pojmenoval Lidská poušť. Tohle území nikoho se rozkládalo kolem celého lesa. Les byl sám o sobě kruhového tvaru, takže území kolem něj mělo přibližně kulatý tvar. Lidská poušť byla široká nějaké dva dny jízdy. To bylo poprvé, kdy jsem byl nucen stanovat. Podzim byl totiž velmi bohatě osídlen, takže jsem zatím nemusel spát pod širým nebem. Ah, jak lehce se mi do té doby jelo. Čím víc jsem se blížil k lesu, tím rostlo moje sebevědomí. Můj učitel se mýlil a já to zvládnu. Zdálo se mi, že není nic, co by mě dokázalo zastavit.

První den v Lidské poušti byl příšerný. Cesta neubíhala a já si připadal, že se nikam neposunuji. Nerostly tam žádné stromy, jen vysoká tráva. Ale vůbec se nepodobala typické podzimní trávě. Byla zelená a svěží. Jenže mně v ní přišlo něco zlověstného. Asi jsem si to jen nalhával, ale připadalo mi, že to právě ona může za to, že stojím na místě. Že tu nejsou stromy a že se odtud lidé odstěhovali. Když jsem se trávy dotkl, naskočila mi husí kůže. Byla plná velmi silné magie. Ale ne té, kterou používají běžní kouzličové. Jiné, zvláštní, mocné a staré. Stejné magii jsem vládl i já, ovšem v daleko menší míře. Musela to být práce Černého, nikdo jiný by to nedokázal. Ale proč by plýtval tolika silami jen na obyčejnou trávu? Můj učitel by to jistě věděl. Odpověď jsem jistě měl přímo před očima, ale jako obvykle jsem ji neviděl.

Tráva, jak jsem za chvíli zjistil, měla jedinný účel. Znepříjemnit pobyt každému nezvanému hostu. Jakmile jsem totiž večer seskočil z koně, abych připravil věci na táboření, začala se mi mnou ušlapaná tráva vrtět pod nohama a když jsem udělal krok stranou, ihned se vztyčila. Tímto prudkým pohybem mi, k mému údivu, roztrhla nohavici. To přeci tráva nedokáže! A takhle to šlo každý krok. Po chvíli jsem měl kalhoty u spodu celé roztrhané. Pár stébel mi dokonce poškrábalo nohu až do krve. Nadával jsem a ze sedlové brašny jsem vytáhl dýku. Snažil jsem se trávu uřezat, ale marně. Prostě to nešlo, čepel se mi vždy smekla a dýka neškodně sklouzla po stéblu. Potom jsem se snažil trávu zapálit. Ale jak jsem křesal křesadlem, tak jsem nic nevykřesal. Dokonce jsem vyzkoušel pár kouzel, jenže bez úspěchu. Poprvé, a zdaleka ne naposled, jsem zalitoval svého rozhodnutí odjet.

Můj kůň na tom byl, co se týče trávy, stejně. Jemu sice po nohách nesekala, ale jakmile se ji snažil ukousnout, vždy mu v poslední chvíli, těsně před tlamou, uhnula a koňské čelisti sklaply naprázdno. Byl z toho všeho chudák celý vystrašený. Nejraději bych ho někam uvázal, jenže nebylo kam. Naštěstí jsem z brašny vyhrabal kolík, zarazil ho do země a s jeho pomocí koníka uvázal. Dal jsem mu poslední zbytek ovsa, co jsem s sebou pro jistotu vezl. Pamatoval jsem na něj i s vodou, takže koně jsem bezchybně obstaral. Ale co já? Oheň rozdělat nešel, takže budu muset jíst studenou večeři a to se mi nelíbilo. Nakoupil jsem si co nejvíc jídla, protože ani kouzličové neumějí vykouzlit nic k snědku. Nemohlo toho být moc, aby to chudák koník všechno uvezl.

S povzdechem jsem se opřel o koňský bok a z vaku vytáhl usušené maso. Chuť mělo sice dobrou, ale žvýkalo se stejně dobře, jako podrážka vojenských bot (ne, že bych to někdy zkoušel, ale říká se to). Tak jsem tedy pomalu jedl maso a přemýšlel, co budu dělat dál. Byla už moc velká tma na to, abych pokračoval v jízdě. Navíc jsem byl hodně unavený. A Vítr také. Dostal jsem nápad. Dal jsem si všechno maso do úst a z brašny vytáhl náhradní deku. Rozložil jsem ji na trávu, která potom pěkně klesla. Vytáhl jsem druhou deku, vzlezl si na tu už na zemi a lehl jsem si. Zakryl jsem se a podíval se na koníka.
"To jsem to ale hezky vymyslel, že ano, Větře." Tiše jsem se zasmál a zavrtěl jsem se. Tráva se pode mnou nepříjemně hýbala a všelijak se snažila vysvobodit zpod deky. Ze začátku mi to vadilo, ale byl jsem tak unavený, že jsem za chvíli usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mládě Mládě | 11. srpna 2015 v 11:58 | Reagovat

By mě zajimalo jak si na mě tu zlost hodláš vylít :D ale za tohle to stálo :D
vzdávám ti hold :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama