Jak Kráčel přišel na svět

18. července 2015 v 13:48 | Marika Tepeš |  Vlastní tvorba
Hezké prázdniny všem. Zjevně nemám po nocích co na práci, tak vymýšlím hlouposti. V současné době píšu svou vlastní...něco jako knihu. Tuhle povídku jsem si napsala jenom z legrace a taky, abych si lépe uvědomila vlastnosti některých postav... Děj se odehrává spoustu let před dějem knihy, takže vlastně skoro nic neprozrazuje. Upozornění na závěr: povídka obsahuje sem tam trapné pokusy o vtipy a zlehčování vážných situací.

Jak Kráčel přišel na svět
Bylo krásné ráno. V Poslední elfské osadě od Konce byl klid. Až na zpěv ptáků a další zvuky, které neodmyslitelně patří k jaru. Ovšem na to byli obyvatelé Jara již zvyklí. Právě jeden takový obyvatel se probudil ze svého hlubokého spánku. Drsný elf Alcohtar, který byl patřičně hrdý na to, že jeho předkové jsou praví čistokrevní elfové pocházející z křišťálových jeskyní. Takoví elfové se od ostatních dost lišili. Měli nápadně tmavší pleť, která se při správném světle mírně třpytila. Takové maskování se v jeskyních, zvláště v těch s křišťály, velmi hodilo. Jejich vlasy byly černé a oči měli žluté, které jim pomáhaly zužitkovat každý zbloudilý paprsek světla. S lesními druhy elfů měli společné jen špičaté uši. To všechno z nich dělalo vynikající lovce v temnotě. Ovšem nejen v ní dokázali neohroženě bojovat. A proto tu Alcohtar bydlel. Rozhodl se, že se přidá k těm, kteří svrhnou Bílého čaroděje z jeho trůnu, a tak bude svému lidu dělat čest. Jenže dnes ráno se jeho život měl změnit k nepoznání.


Alcohtar vstal ze svého lože, což nebyl zrovna jednoduchý úkol. Elfové z jeskyní věřili, že když budou spát jinde než pod zemí, tak zemřou a jejich vnitřní bojovník se nikdy nespojí s křišťálem. Což by nikdo nepřál ani takovému prevítovi, jakým bezpochyb Alcohtar byl. Tak se tedy vyhrabal ze své podzemní díry, kam uléhal na noc a protáhl se. To bylo zapotřebí, jelikož spát v takové díře je pohodlné asi tak jako...když se spí v díře. Když dokončil tento každoranní rituál s působivým zvukovým doprovodem v podobě elfských nadávek a skučení, rozhodl se, že si dnes ráno půjde zaběhat. Dělal to vlastně každé ráno, takže to žádné velké rozhodnutí nebylo. Lehce odhrnul závěs z bambusových tyčí, který mu sloužil místo dveří a chystal se vykročit, nebo spíše vyběhnout. Ale něco ho zarazilo. Přede dveřmi, tedy před závěsem, ležel uzlík špinavého prádla. Špinavého a mokrého prádla, zjistil Alcohtar, když se ho opatrně dotkl. K jeho překvapení se uzlík pohnul. Rychle vytasil nůž a už se chystal do uzlíku bodnout, když v tom se uzlík dal do pláče. To už začal Alcohtar tušit nejhorší. Opatrně uzlík rozbalil. Naskytl se mu pohled na malé brečící dítě. Pravděpodobně jen pár týdnů staré. Alcohtar si ho s nedůvěrou prohlédl. Bylo bílé a mělo nápadně velké špičaté uši. Takže si Alcohtar logicky odvodil, že musí jít o mládě lesního elfa. Ale co v tom případě dělá před jeho dveřmi? Zahlédl ale ještě něco. V uzlíku byl kousek papíru, zjevně dopis. Alcohtar ho opatrně vzal a rozložil.

Drahý, téměř nezámý, elfe
Před časem jsi navštívil mé jezero, jestli si dobře vzpomínáš. Já myslím, že ano, jelikož jeho návštěvu sis patřičně užil. Takže ti teď posílám, co ti náleží.
S přáním příjemné zábavy, tvá vodní víla
P.S. Jmenuje se Kráčel
P.P.S. Je opravdu tvůj, na stehnu má stejné znaménko jako ty

Alcohtar zůstal stát s dopisem v ruce jako přimrazený. On...on má dítě. Syna, podle všeho. Na návštěvu jezera si dobře vzpomíná. Při myšlence na onen den se mu ještě teď stavěly chlupy na ruce. Ale že by z toho hned bylo dítě? Jednou si užije a takhle to dopadne... Ale co teď s tím vybledlým mládětem bude dělat? Měl by ho donést zpět mamince. Ale ta může být kdoví kde. Vždyť...je to hnusný kříženec! Ale kříženec, kterého zavinil on... Jeho syn, jeho krev. Ostatně, ještě z něho může vychovat skvělého bojovníka. Přeci, je to jeho syn. Postará se o to, aby byl nejlepší. Vychová ho tak, jako by to byl čistokrevný elf z jeskyně. A ta vybledlost se dá přeci do jisté míry opravit tělesnou magií. To nebude problém. Alcohtar se rozhodl. Dítě si nechá. Opatrně ho zvedl ze země a odnesl do domu. Naprosto však netušil, jak se o takové dítě stará. Ale byl přesvědčený, že se to nějak poddá samo. Položil dítě na stůl a chvíli si ho prohlížel. Naklonil se nad jeho obličejík a usmál se. V jeho podání to ale vypadlo spíše děsivě. Jako když se na vás usměje žralok s ostrými zuby. Malému elfčátku to však zdá se nevadilo. Zasmálo se a natáhlo malé ručky směrem k Alcohtarově tváři.
"Takže Kráčel, jo? Nó, uvidíme, co s tebou svedu."

***
A tak čas běžel a malý Kráčel rostl. Alcohtar se snažil ho vychovávat podle zvyklostí elfů z jeskyní, ale jaksi se mu to nedařilo...
"Tati, tati, tatíí!" Klid podvečerního lenošení přerušil dětský křik. Jmenovaný něco zavrčel a zvedl oči od meče, který právě brousil.
"Co zase je?"
"Koukej, koukej co mám!" Malé elfče, na lidské poměry asi tak pětileté, s dlouhými blond vlasy a modrýma očima, natáhlo ruce sevřené v pěst před hrozivý obličej staršího elfa.
"No, tak se pochlub..."
Elfče rozevřelo pěstičky a z nich vyletělo pár víl, cvrkaly a začaly Kráčelovi létat kolem hlavy. "Podívej, podívej! Našly si mě a takhle kolem mě létají celý den!"
Alcohtar se párkrát nadechl, napočítal do deseti a přinutil se k úsměvu. "No vidíš, ty jsi ale šikulka. Přinesl jsi večeři. Jak je uděláme? Na divoko nebo lehce opečené?"
"Cože? Ale tati, to jsou kamarádky a ty se jíst nebudou. To přece..."
Alcohtar si povzdechl, jednu vílu chytil a za syrova ji sežral. Kráčel zůstal stát s otevřenou pusou.
"Tati, to byla...kamarádka..." pípl a s brekem utekl.

Později večer se malý Kráčel vracel domů nějak podezřele potichu. Alcohtar právě upravoval díry na spaní a z jedné z nich vykoukl ven. Přezíravým pohledem si prohlédl mladého elfa.
"Netaháš sem doufám další víly, že ne?"
"Ne, tati."
"Opravdu? Ukaž kapsy."
Elfče si povzdechlo a obrátilo kapsy naruby. Žádné víly tam kupodivu nebyly. Alcohtar tedy vylezl z díry a přistoupil ke Kráčelovi blíž.
"Dobře, můžeš jít...počkat... Kráčeli, vytřep vlasy."
"Ale tatí..."
"Řekl jsem vytřep vlasy."
Malý elf zakňoural, sklonil hlavu a vyklepal si vlasy. Z nich vyletělo tolik víl, že se ani nedaly spočítat.
"Kdy ty se poučíš? Kolikrát ti mám říkat, abys mi tu verbež domů netahal?! Za trest ti na zítra zajistím hodiny boje navíc. A teď jdi spát. A buď rád, že jsem už večeřel, jinak bych je všechny s chutí sežral! A vy ven, ven z mého domu, chamraď!"

A tak to měl Kráčel téměř každý den. Jak rostl, Alcohtar zjišťoval, že jeho syn je beznadějný případ. V boji s mečem si byl nebezpečný hlavně sám sobě. Při střelbě z luku byl zázrak, když se alespoň trefil do určeného terče a ne za sebe jako obvykle, i když nikdo netušil, jak to u všech všudy dělá. Při boji beze zbraní ho přeprala o dvě hlavy nižší a o deset let mladší elfka. V hodinách magie nezvládal ani ta nejjednodušší kouzla a při procvičování ledových kouzel propálil učiteli klobouk. Při léčitelství nesčetněkrát zaměnil protijed za jed. Jen jedno mu šlo víc než ostatním. Tělesná magie. Kráčel tělesnou magii zvládal jako nikdo jiný. Dokázal udělat všechny proměny bez mrknutí oka. A co se vody týče, když spatřil jakoukoliv, neodolal silnému pokušení a hned do ní skočil. Ale s takovými vlastnostmi a (ne)nadáním si moc přátel mezi elfy nenadělal. A tak hned po každodenním cvičení všeho možneho utíkal do lesa a hrál si s vílami nebo si s nimi celé hodiny povídal. Kráčel byl v podstatě to nejšťastnější elfče pod sluncem, jelikož mu jaksi nedocházelo, že nikdo z elfů ho nemá rád. Až tedy na ty jeho věčné hádky s otcem...

"Kráčeli, co jsem ti říkal o té kůži?"
"Že mám vypadat jako potomek jeskynního elfa a ne jako potrhlá víla..."
"No tak proč neplníš, co jsem ti nakázal?"
Kráčel nasadil útrpný výraz a za chvíli jeho kůže zčernala a stejně tak vlasy. Přeměnil si oči na žluto a prohlédl se.
"Tati, je to nutné? Já se tak prostě...necítím. Jako kdybych byl v cizí kůži."
"Mlč. Takhle budeš chodit. Opovaž se, jestli tě uvidím jak se producíruješ venku jinak než takhle! A teď běž, máš ještě přece cvičit lukostřelbu."
Hned za rohem se ale Kráčel zastavil, chvíli se soustředil a jeho tělo bylo za chvíli zase jako dřív. Spokojeně vzdychl, ještě se oklepal a vyrazil do lesa.

Pozdě večer se Kráčel vrátil a rozhodl se to dnes udělat. Řekne otci, že už nehodlá dál spát v díře. V poslední době tam měl samé noční můry, dusil se a všechno mu prostě zabraňovalo ve spánku. Jen co tento návrh přednesl otci, bylo mu jasné, že s tím asi měl počkat na někdy jindy.
"Jak jako že nebudeš spát v díře? Jeskynní elf musí spát v díře! Je to otázka přežití! Ty chceš umřít a nepřevtělit se do křišťálu?"
"Já budu radši bloudit než být kus kamene! A do té díry už nevlezu."
"Ale vlezeš." Alcohtar nebohého Kráčela chytil a surově ho hodil do díry. Než se Kráčel stačil vzpamatovat, vzal stůl, otočil ho a vrch díry jím přikryl. Potom si na otočený stůl sedl a pro sebe si zamumlal: "Prý, nebudu spát v díře, to tak..."

***
"Tati, myslíš, že máš taky duši, jako všechno ostatní?"
"Duše nejsou, kolikrát ti to mám říkat? Naše rasa má vnitřní bojovníky. Ostatní nemají nic, proto jsme nadřazení a tečka! Kde jsi na tu blbost zase přišel?"
"Tady, v té knížce se to píše. Že všichni mají duši, která sídlí v těle a tudíž že jsou si všichni tvorové rovni." Kráčel zdráhavě ukázal knihu svému otci. V téhle době už Kráčel dospíval, tudíž ho tyto hodnoty velmi zajímaly. Navíc dokázal otci při hádkách docela dobře čelit, což Alcohtara nesmírně vytáčelo. Takže téměř každá takováhle rozmuva končila tím, že Kráčel na pár dní utekl do lesa a Alcohtar vzteky rozmlátil veškeré vybavení jejich domu.
Alcohtar si tedy knihu vzal a zběžně ji prohlédl. Kniha nesla název: Vílí naboženství. Takže si každý dokáže představit, co obsahovala.
"Kde jsi ten hnus našel?!"
"U jezera. V lese. Není to hnus a vrať mi ji."
"Tam jsem ti zakázal chodit! Zase jsi mě neposlechl! Mazej do díry a budeš bez večeře. A tu knihu hned spálím." A jak řekl, tak taky udělal.
"Tati...ty...ne, to byla moje kniha! Tys ji spálil! Já tě nenávidím, nenávidím! A do té tvé pitomé díry nevlezu! Nikdy mě k tomu nedonutíš!" a s těmito slovy vyběhl ven z domu.

Ještě ten den byl Kráčel předvolán k Vládci Osady. Tam mu byl samotným vládcem uložen veledůležitý úkol. Odstěhovat se z Osady a jít bydlet do lesa těsně u Velké skály. Musí tam hlídat, jestli se nestane něco důležitého. Kráčel sice nebyl moc nadšený, ale co mohl dělat? Aniž by se s někým v Osadě rozloučil, navždy ji opustil. Tedy, myslel si, že navždy. Jelikož mu tak nějak pomalu došlo, že se ho tímto nejspíš chtěl otec nadobro zbavit. A nejen otec. Celá Osada si úlevně oddechla, když překročil její hranice. Tak se Kráčel odstěhoval, společně s vílami postavil domek u Skály a žil zde relativně poklidným životem přibližně třicet let. Než se stala ta fantastická a naprosto neočekávaná událost...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vědmi Vědmi | Web | 18. července 2015 v 17:49 | Reagovat

Elfík leze dírou :D
Nevím, čím to je, ale stále čekám, kdy jméno pana A. budu číst jako Alcohol :D
Veledůležitý úkol, jistě :D Moc moc veledůležitý :D
Ale řeknu to upřímně - toto já najít před domem, nechám to tam :D

2 Mládě Mládě | 25. července 2015 v 15:30 | Reagovat

Krásné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama