Do lesa bez návratu-druhá část

13. srpna 2015 v 17:11 | Marika Tepeš |  Vlastní tvorba
Hezké prázdniny všem. Jelikož kvůli vedru nejsem schopná dělat nic jiného, než se snažit nějak přežít a trochu se ochladit, tak nemám ani chuť psát. Nicméně, přemohla jsem se a napsala pro Mládě další část. Děkuji za komentář a užij si to.
Za beta-read děkuji Vědmi
Do lesa bez návratu - druhá část

Tmavá kruhová místnost, uprostřed vyřezávaný trůn. Na něm černá postava bez tváře. Tíživé ticho, tma a strach. "Tak jsi tu, Danieli. Už jen kousek. Budeš tu. Já stále čekám. Brána je pro tebe otevřená. Ničeho se nelekej a jdi pořád rovně. Nezabloudíš, dojdeš tam. Stačí jen jít tam, kde jsou stromy husté. Čekám..."



S trhnutím jsem se probudil a prudce se posadil. Vítr, polekán tímto pohybem, poplašeně zaržál a cukl sebou.
"Klid, to byl jen sen," utěšil jsem ho a zároveň i sebe. Rozklepal jsem se zimou a zabalil se co nejvíc do deky. Slunce právě vycházelo a tak ještě pořádně nehřálo. Zakňoural jsem a přinutil se vstát. Tělo jsem měl celé ztuhlé a prokřehlé. Čekal jsem, že to dobrodružství bude trochu příjemná zábava. Myslel jsem si, že prostě dojedu do lesa, čaroděj mi vyzradí svá tajemství a se slávou odjedu zpět domů. Ah, jak naivní jsem tehdy byl!

Po dece jsem došel ke koníkovi a ze zavazadla u jeho nohou jsem vytáhl hrnek a nalil si do něj vodu. Přidal jsem trochu bylinek, které jsem s sebou rovněž měl a kouzlem si vodu ohřál. Takto připravený bylinkový čaj jsem pomalu popíjel, zahříval se a přemýšlel, co podniknu dál. Napadlo mě, že bych se vrátil zpět. To cestování se mi přestávalo líbit. Jak dobře mi bylo v mé teplé měkké posteli! Ale vrátit jsem se nemohl. Neposlechl jsem učitele a takhle by se ukázalo, že měl pravdu. Že mé schopnosti nestačí na takovouhle jednoduchou věc! Takže chtě nechtě, musel jsem pokračovat dál.

Dopil jsem čaj a už trochu rozehřátý posnídal chlebovou placku. Dal jsem si jí víc, než bylo nutné, jelikož ohřev vody mě stál dost energie. Povzdechl jsem si, zabalil deky, hrnek a osedlal koně. Vyrazil jsem na cestu v rozmrzelé náladě. Navíc ještě ke všemu začalo pršet.

***

K Černému lesu jsem dorazil až k večeru. Cestou jsem nepotkal jediného živého tvora. Neslyšel jsem zacvrkat cvrčka, zazpívat ptáčka či zadupat ježka. Navíc jsem promokl až na kůži a doteď jsem nestačil uschnout. A aby nechybělo, skoro úplně mi došla zásoba vody. Pokud do zítřka nenarazím na potok, studánku nebo říčku, budu mít vážný problém. Tyhle starosti jsem však odložil na později, protože Černý les je všechny zastínil.

Je hrozně těžké vypovědět, co jsem spatřil. Z dálky se les jevil jako černá skvrna na jinak hezkém obzoru. Teď vypadal jako ztělesnění všech nočních můr. Jako kdyby se stíny shlukly na jednom místě a vytlačili všechno ostatní. Černý les se nejmenoval Černý jen tak z legrace. Vytratily se v něm všechny barvy a zůstala jen černá ve všech svých odstínech a variacích. Na pár místech se zdálo, že vidím i něco jako bílou. Já osobně bych Černý les pojmenoval spíše jako Šedivý, ale Černý je pro něj vhodnější slovo.

Nějakou chvíli jsem před lesem nerozhodně postával. Nechtělo se mi jít dál, bylo to tam takové...zlověstné. Bál jsem se, abych naztratil barvu jako všechno v lese. Ale navěky jsem venku zůstat nemohl. Přeci bych to nevzdal tak brzy a navíc jsem nebyl žádný zbabělec. Rozhodl jsem se, pobídl koně a vkročil do lesa.

Les mě úplně pohltil. Cítil jsem chlad, jak na mě dosedala jeho temnota. Já jsem však barvu neztratil, ani můj kůň a nic z toho, co jsem vezl. Nesmírně se mi v tu chvíli ulevilo. Náhle však přišel jiný pocit. Zmocnil se mě neuvěřitelný děs, bezmoc, smutek a vnitřní bolest. Všechen ten temný hnus se mi zaryl do útrob, trýznil můj mozek a propaloval nervy. Připadalo mi, jako kdybych v ten okamžik prožil všechny hrůzy světa, všechnu bolest, smrt a násilí. I peklo by pro mě v tu chvíli bylo rájem. Musel jsem utéct. Jedno kam a jedno jak, hlavně pryč z tohoto místa. Ale když jsem se chtěl obrátit a vyrazit co nejrychleji ven z lesa, nemohl jsem se ani hnout. Celé mé tělo držela a ovládala neviditelná síla, která mi za žádnou cenu nedovolila utéct. Bojoval jsem, ale nebylo mi to nic platné.

Po chvíli marného snažení jsem se vzdal. Síla mě pustila a já jsem padl na krk svého koně. Ten poklidně stál a nic zvláštního nepociťoval. Šťastné to zvíře. Objal jsem koňský krk a usedavě se rozplakal. Nejsem na to nikterak pyšný, ale bylo toho na mě moc. Oplakával jsem vlastní hloupost a svého učitele, protože mi došlo, že už se nikdy nevrátím. Zůstanu už navěky v lese, stanu se jeho temnou součástí a nebo mě Černý čaroděj zabije. Umučí mě a zemřu strašlivou smrtí. Brečel jsem do té doby, než jsem vysílením usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vědmi Vědmi | Web | 16. srpna 2015 v 21:42 | Reagovat

Kterak šel trubka do lesa... :D
Že prý: "Jdi pořád rovně..." A pak zahni doprava, ne? :D Tož to jsme v Praze nebo co? :D
Ne, já jsem náhodou dost zvědavá, co se tam Dankovi stane a jak to s ním dopadne (proč mu říkám Danko? To by mě taky zajímalo...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama